Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem si tuhle desku bral, tak trochu jsem si myslel, že to párkrát poslechnu jako předchozí WILD TIDES, a spíš si zajdu na koncert, kde se kapela bude chovat jako utržená ze řetězu. Překvapení se koná. Velké. „Sbohem a šáteček“ od té doby točím skoro pořád a koncertní křest alba byl na poměry kapely značně vyklidněný, nebo může být, že jsem WILD TIDES už živě neviděl delší čas.
Vždycky jsem si myslel, že Kubu je pro angličtinu škoda. Tahle deska to zase dokazuje. Jeho songy z bohužel již nefungující one man show nazvané KAREL KUNRT pro mě byly hymnami, nemajícími na české scéně konkurenci, a to hlavně díky textům. Na tradici výborné textařiny se tu navazuje. Osobní, vtipné, drzé, prostě kajfošské. To doprovází i parádní hudební základ, který místy nabírá z šedesátkových a sedmdesátkových klasiků domácího folku a popu. Někdy se dokonce nabírá tak důkladně, že je to lepší, než originál. Na předchozí explozivnější tvorbu navazuje jen pár skladeb. Některé celkem i hluboko, protože při prasečím ryku a dřevorubeckém pomalém riffu ve skladbě „Z komínů stoupá dým“ jsem měl pocit, že jsem zahlédl stín Kubova někdejšího působiště z let dávno minulých. Stín grindového komanda KOMBUCHA.
Krom toho košatého žánrového záběru musím říci, že je album také po produkční stránce zatím nejdotaženější z éry WILD TIDES. Ty drobné domalovánky, jako flétnové sólo v „Nezbylo nic“, tomu dodávají strašně moc. Stejně tak skladby jako je pulpfictionovský fatalistický duet „Další rok bídy“. Začal jsem to milovat a naučil jsem se kašlat na to, jak moc mě do uší řežou některé Kubovy pěvecké figury, které jsou občas plné teatrálního manýrismu a afektu.
Tahle deska je skvělá a je jednou z nejbarevnějších tohoto roku. Navíc první výrazná nežánrovka pod křídly hiphopového labelu Big Boss. Ačkoliv se na ní mísí rock’n’roll s country, folkem, popem i punkem, tak drží pohromadě jako máloco. Jestli Kuba doma vyvolává ducha Franka Zappy, případně českých klasiků, jako je třeba Pavel Bobek, je to cítit a dělá to fakt dobře.
Tahle deska je skvělá a jedna z nejbarevnějších tohoto roku.
8,5 / 10
Skladby
1. Z komínů stoupá dým
2. Vratkej chrám
3. Úplně to samý
4. Nezbylo nic
5. Celkem si zvykám
6. Nemám tě rád
7. Do voka drát
8. Není o co stát
9. Další rok bídy
10. Všechno bude fajn
Diskografie
Sbohem & šáteček (2017) Hung Loose (2013) Hearts On Fire (2012)
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.